Jak naložit se starými deníky

Od svých patnácti let jsem si s různými přestávkami psala deník. Teda, deník se tomu oficiálně říká, já bych to spíš nazvala občasník. Sešit, kam jsem si zapisovala události svého života. Někdy intenzivně, někdy s pauzami týdnů, měsíců i let, ale do dnešního dne to pár popsaných sešitů bylo. Deníky patřily do kategorie sentimentálních věcí, ke kterým jsem ale nikdy nevracela, nepročítala je zpět. Prostě jsem je štosovala v krabici a přihazovala další popsané.

Když mě můj muž požádal o roku následně jsme se stěhovali do našeho bytu, nechtěla jsem deníky z dob „před ním“ brát s sebou. Přemýšlela jsem co s nimi a rozhodla se je spálit. Pamatuji si, jak jsem tajně v noci zmizela z bytu a na kole jela do zahrádkářské kolonie na rodinnou zahrádku, rozdělala oheň a začala deníky pálit. Původní plán, že si je před spálením přečtu ale vzal za své někdy před půlnocí, kdy mi do konce četby chyběla pěkná řádka stránek. Tehdy jsem je nakonec pálila na dvakrát, ale do svatebního dne byly pryč.

Nyní po řadě let našeho manželství se deníková krabice opět zaplnila. Ve svém minimalizování jsem ji taktně obcházela s tím, že ještě na ni nepřišel čas. Před dvěma lety jsem si řekla, že bych mohla svůj spalovací rituál zopakovat, ale nakonec z toho sešlo. Vrhla jsem se do třídění kuchyně, dokumentů, hraček, oblečení a knížek. Loňské léto jsem se prala s fotkami.

Tento rok se syn naučil číst. Když jsem narazila na krabici s deníky, řekla jsem si, že bych nerada, aby na ně někdy narazil. A už vůbec ne, aby je četl. Deníky jsem si většinou psala v obdobích, která byla těžší, něco jsem řešila a vůbec ne líbivým stylem, aby „ten, kdo je najde“ byl uchvácen romantikou našeho vztahu. A tak jsem letos na jaře provedla druhý pálící rituál. Dokonce se to povedlo i v předvečer úplňku.

 

 

Mám pocit, že od té doby, co píšu Vděčník, začíná mít moje „deníkové psaní“ nějaký smysl. Vděčník mi pomáhá hledat to hezké, zacílit pozornost na drobnosti, které dělají můj život hezký, kdežto deník byl jeho pravým opakem. Plný stížností na vše, co se mi „děje“. Najednou jsem měla pocit, že doma ve skříni stížnosti mít zavřené nechci.

Vím, že rozhodnutí zbavit se minulosti tímto způsobem nebude pro každého a musí dozrát. Chtěla jsem vám dodat inspiraci, že ne vše musíme uchovávat na věky, ale dá se krásně rozloučit malým domácím rituálem s tím, co nám již neslouží. Společné chvíle si chci připomínat pomocí fotek a možná i pročítáním Vděčníku, ale ne hromadou stížností v deníku, které s odstupem času působí mnohdy až komicky 🙂 🙂 🙂

Petra Baborovská

Mou vášní je pomáhat lidem zorganizovat jejich život, zlepšovat jejich domov, zbavit se nepotřebného, aby žili v harmonii sami se sebou a svým prostředím. Jsem autorkou kurzu 15 kroků k očistě domova a kurzu Zatočte s papírem , e-booku zdarma Jak si uklidit ve svém diáři a Inspiračních karet na zbavení se nepotřebného a Kartiček pro děti na pomoc s úklidem pokojíčku. Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře